O knize: 1994 / Kniha je věnována studiu svatosti v ruské duchovní kultuře. Tento svazek pokrývá tři století - XII-XIV, od posledních desetiletí před mongolsko-tatarskou invazí po vítězství na Kulikově poli, od extrémního roztříštění Rusi na apanáže až po století shromáždění zemí severovýchodní Rusi. kolem Moskvy. V tomto historickém období se mnoho věcí vyvíjí úplně jinak než v prvním století křesťanství na Rusi. Ale ani v tomto období neexistuje jednota, jak je patrné z širokého historického a panoramatického přehledu doby. Svatost se v této době ztělesňuje především ve dvou typech – svatá vznešená knížata a světci. Diagnosticky nejdůležitějšími postavami zvažovanými v tomto svazku jsou dva paradoxní (i když odlišným způsobem) světci – „cizinec“ Antonín Římský a „kacířský světec“ Abraham ze Smolenska, pocházející z předtatarských dob, biskup Serapion z Vladimíru, svědkem porážky Rusa, který formuloval myšlenku pokání za hříchy, vychovatele duchovního stáda v hrozných těžkých časech a nakonec a především největšího ruského světce, služebníka Nejsvětější Trojice v r. jméno toho ducha harmonie, který překonává „nenávistné rozdělení světa“, svatý Sergius z Radoněže. Označuje nejvyšší bod svatosti dosažený v Rusku.